Tento termín mi kdysi utkvěl v hlavě a je z knihy Jamese Lovelocka Gaia vrací úder (alespoň myslím). V jeho konceptu šlo o to, že lidstvo nemá v současné době nárok na trvale udržitelný rozvoj. Už své možnosti vyčerpalo a hlavně možnosti samotné Země. Už zbývá jen ustupovat.
Ale to není téma, kterému jsem se chtěl věnovat.
Včera při sklízení sena jsem přemýšlel o tom, kde je naše hranice ústupu a kam až vlastně chceme zajít. Od jaktěživa se lidé snaží svou činnost ulehčovat, vymýšlejí nástroje, stroje a přístroje. A my se tady teď snažíme jich zbavit. Tak trochu.
Seču část pozemku kosou, na půlhektarovou louku jsem si zavolal nakonec traktor, ale otáčeli a hrabali jsme zase ručně. Dřevo sekám ručně, ale řežu ho motorovou pilou. Elektriku máme, ale chtěli bychom sporák na dřevo. Jezdíme autem.
Tak jak to tedy je
Dlouho jsem o tom přemýšlel a došel jsem k závěru, že sice chceme objevovat zapomenuté krásy života, ale že nejsme skanzen. Hodně mě to teď táhne k době, kdy byl postaven náš dům, tedy začátek devatenáctého století a to už úplně středověk není. Ale i tak, proč tedy některé výdobytky civilizace nám jsou vlastní a jiné nikoli?
Není to až tak náhodný výběr. Ta hranice je někde tam, kde mi nástroje a stroje pomůžou několikánásobně, kdy je jejich efektivita natolik extrémní a přínos pro nás takový, že to má význam. To co pořežu motorovou pilou za den bych sám řezal postupně celý rok. Půlhektar posekaný traktorem mi ušetří několik celých dní práce.
Tenhle čas můžu investovat do dalších věcí, které obohacují náš život. Nebo jen tak rodině. Některé věci se vyplatí i finančně; no a některé vůbec. Ruční práce mě ohromě baví a bylo pro mě důležité vytvořit si tuto hranici, podle které se rozhoduji, jestli něco pořídit či nikoli. Dalším faktorem je, že jsem na většinu prací sám, což dřív také nebývalo. Louky se na vesnici síkly v mnoha lidech postupně všechny, rodiny drželi pohromadě a někdo měl i čeledíny. Hospodářství bylo na plný úvazek a na celý den, já musím chodit do práce. Systém je zatím nastavený jinak. Takže vážím na vahách čas, peníze a radost v mnoha vektorech.
Na jednu stranu jsem fascinovaný tou jednoduchostí časů dřívějších, na stranu druhou nelze vzdorovat době dnešní, protože ta je také úžasná a plná skvělých věcí.
A vůbec, musím už vypnout notebook a mobilní telefon a jít spát.