Sázava aneb pánská vodní jízda

Den první

Sobotní ráno, zabalit, smotat karimatku a už si šlapu na nádraží Praha‐Vršovice. Samoi už mě netrpělivě čekal, koupili jsme lístky a snažili se nastoupit do správného vlaku. Během deseti minut jely do Čerčan tři vlaky, každý jinak dlouho a jinou trasou, trefit ten správný bylo opravdu napínavé.

V Čerčanech nás zaměstnanec Bisportu přivítal nenuceným „ahoj“ a vydal nám lodě, jelikož jsme z původního počtu zbyli dva, rozhodli jsme, že pojedeme na dvou lodích na singla. Pobalili jsme, pokřtili lodě a spustili je na vodu. Trochu nám nahnal strach počet lidí, kteří začínali splouvat a tak jsme je chytrou kličkou hned na prvním jezu v Čerčanech (33,5 ř.km) předběhli a dostali se na čelo peletonu. Sázava nás přijemně uvítala klidnou vodou a krásným zeleným okolím. Po chvíli jsme již proplouvali Poříčím a blížili se na jez v Městečku (29,2 ř.km). Jez byl v jednom v celku dobře sjízdný. Další jez v Nespekách (27,7 ř.km), se zdál jako větší oříšek, ale i s takovou těžkotonážní lodí jako je Noah, se nám podařil při pravém břehu v celku bez problému sjet. A tím se před námi otevřela dlouhá klidná část až ke Zbořenému Kostelci (22,6 ř.km), kde jsme si udělali pauzu na svačinu a stali se součástí hry organizované nějakou skupinou mládeže, která nám byla celý den v patách na červených raftech. Po jejich příjezdu naše zastavení ztratilo na romantice, tak jsme se spakovali a vydali se na poslední úsek sobotního dne. Jez před Týncem (20,9 ř.km) mě osobně vyloženě zklamal, nebo snad ani ne on sám, jako fakt, že byl asi o třicet centimetrů navýšen a všechna voda nejspíše tekla náhonem staré fabriky u břehu. Lodě jsme přetáhli a pokračovali. V tom jsme ale spatřili tunel, který odváděl vodu z náhonu. A jako správní průzkumníci jsme neodolali a zajeli do tunelu. Z dálky se neslo ohlušující hučení náhonu a ve chvíli, kdy nebylo vidět už vůbec nic, jsme radši lodě s mrazením v zádech otočili a nechali se proudem vynést na denní světlo. To už jsme byli v Týnci nad Sázavou a před jezem (19,7 ř.km) jsme zakotvili, vyložili lodě a rozbili tábořiště. Když bylo vybaleno, vzali jsme jednu loď a abychom zabili čas, sjeli jsme si oba šlajsnu, která oproti očekávání byla sjízdná.

A odpočinek… Samoi zalezl do stanu, já se natáhl k vodě. Vzbudili mě až další přijevší vodáci hláškou: „Co se to tady válí za vorvaně?!“ 🙂 do teď nevím jestli jsem to neměl vzít jako urážku;) Zaplatili jsme stany a vyrazili na nákup do blízkého Lidlu. Povečeřeli jsme a dali si po pivku. Mušketýr v kelímku – byl jsem rád, že jsem to měl za sebou… Naštěstí jsem po něm zase brzo usnul a těšil se na ráno. Když v tom najednou do mě někdo strká se slovy: „Leo, vstávej! Sehnal jsem nám háčky!“. Na půl oka jsem se snažil Samoie odbýt, protože jsem mu vážně nevěřil, ale nakonec mě ze stanu vytáhl a dokázal mi, že si nevymýšlí. Dvě holky na vodě se střední. Tuším Veronika a Lída, slečny kdyžtak prominou. Házeli jsme si chvíli ringo, vedli zdvořilou konverzaci a holky pak odešly na večeři. Tím v podstatě skončil příběh našich nových háčků, prozatím…

Po tomhle incidentu jsme se Samoiem dlouho do noci vedli řeč na téma Ženy, smysl života?, než Samoi všechno utl nekompromisním „Dobrou noc“.

Den druhý

Ráno jsme vstali podle plánu a kolem deváté už jsme odráželi od břehu. Týnecký jez jsme zdolali bez mrknutí oka a s pobaveným pohledem zpět na kemp, kde se většina lidí teprve zvedala ze stanů, jsme zabrali vstříct novému dni, který sliboval mnohé. Nad provaleným jezem v Podělusech (17,9 ř.km) moje srdce zaplesalo a po obhlídce se šlo na věc, trefit se nahoře mezi kameny, odlomit, zabrat, trochu do prava a přitáhnout a byl jsem dole. Ani ne po kilometru následuje další jez v Brejlově (17,0 ř.km). Je také provalený, ale tato část je uzavřena a označena za životu nebezpečnou, takže jsme projíždeli šlasjnou. Jez v Kaňově měl lehce prolomenou šlajsnu a nepříjemné vývařiště. Prohlíželi jsme ho asi deset minut, během kterých nás stihla dohonit skupinka „vodáku“, které jsme potkali v kempu. Nechci nikomu křivdit, ale projet tenhle jez jen tak na oko, bez vesty a s holkou na háku, která se při prvním cuknutí chytla lodě.. No každý svého štěstí strůjcem. Nás jez nijak nepřekvapil a tak jsme zabrali, abychom zase ujeli davu. V Krhanicích (15,5 ř.km) už jsme byli zas na čele a za pomoci peřejek a jezíků cestou do Kamenného přívozu jsme získali náskok, který už jsme neztratili. Jez v Kamenném přívozu (11,0 ř.km) sjel Samoi stylovým způsobem zakončeným piruetou. Jez v Žampachu (9,9 ř.km) jsme museli přetáhnout, pokochali jsme se viaduktem klenoucím se nad krajinou a už jsme se blížili do poslední části krás údolí Zlaté řeky. Naše lodě si pohrávaly mezi peřejemi a okolí na nás dýchalo svou nezapomenutelnou atmosféru. Vážky posedávaly na loď a kameny se hrdě tyčily z vody, tak jako vždycky. Sám jsem se přistihl, že jsem tu a tam do nějakého raději narazil, než abych se připravil o pohledy, které se nabízely ze všech stran. Než jsme se párkrát nadechli, byli jsme u poslední peřeje a na plno jsme si vychutnali její vlny.

A už jsme v Pikovicích (3,5 ř.km). Přirazit, umýt lodě a přebalit zase do batohů. Bylo půl jedné. Spousta času na opalování, koupání a zpracování zážitků a dojmů. Samoi mi koupil v nedaleké cukrárně věneček, ale bohužel ho po cestě snědl:) Jak tak ubíhaly minuty, dojížděli další a další lodě včetně našich kamarádek z kempu. Dokázali jsme si, že lidé jsou doopravdy ovce, když jsme otočili naše lodě vzhůru nohama a další dvacet lidí to udělalo po nás, a když jsme přenesli lodě dál od řeky, abychom byli, jakože první pro odvoz, dalších deset lidí zase svoje přeneslo před ty naše:) přijelo auto, předali jsme lodě, dostali jsme razítko a hurá na vlak. Ve vlaku byla moc milá a veselá průvodčí, která celému výlet dodávala jistou pointu. Potkali jsme se ještě s Veronikou z kempu a v Praze‐Vršovicích jsme pozdravem „sbohem a ahoj!“ celý víkend ukončili.

Nechte nám tu zprávu 😉