Náš porodní příběh

Během těhotenství se událo hned několik změn a zpětně vlastně nemohu říct, že bych prožila pohodové odpočinkové těhotenství, přestože jsem jeho větší část byla na nemocenské doma.

Krkolomný začátek

Počátek těhotenství byl provázen dokončováním rekonstrukce domu a stěhováním na vesnici. Během října (to jsme ještě nevěděli, že čekáme potomka) jsme jezdili skoro každý den do Olešné zkontrolovat, jak postupují úpravy, opravy, plány rekonstrukce se velmi měnily a my trávili dny i noci vybíráním dlaždic, kamen, spekulováním nad různými variantami a možnostmi. Během listopadu jsme ještě zažívali stres ohledně toho, zda se podaří dokončit rekonstrukci včas, jelikož koncem listopadu nám končila nájemní smlouva v bytě v Písku. Nastal konec listopadu, podlahy v domě byly položeny, ale zatím nebylo moc vhodné na ně stoupat. Stěhování se přesto uskutečnilo a my většinu věcí nastěhovali do stodoly a na půdu. Naštěstí nás v bytě nechali o pár dní déle. Začátkem prosince jsme tedy bydleli. V holodomku, všude prach a nepořádek. Nedodělaná koupelna, nedodělaná kuchyň. A tak jsem na týden odjela pryč, aby Lukáš měl možnost aspoň tu koupelnu uvést do provozu schopného stavu.

Listopad byl také neveselý měsíc, jelikož nedlouho po tom, co jsme zjistili, že jsem těhotná, jsem začala krvácet. Takže počátek těhotenství provázel strach, abychom o miminko opět nepřišli, modlili jsme se, aby s námi chtělo zůstat, ale snažili jsme se mu ponechat možnost volby. U doktorky jsem ale byla snad každý týden. Krvácela jsem jednou… podruhé… potřetí. Ale miminko to ustálo. Vysloužila jsem si tím neschopenku a klid na lůžku. A tak šupky dupky z práce domů, do postele a snažit se být v klidu – fyzicky i psychicky. Zpětně jsem si říkala, jak mě miminko chtělo upozornit na to, že tam je a trochu mě zastavit. Tou dobou jsem v práci měla celkem napilno, pracovní atmosféra nebyla zrovna příjemná, protože mezi kolegyněmi zrovna probíhal menší boj, do toho jsem ukončovala dva výcviky a ještě ta rekonstrukce… Prostě to opravdu chtělo se zastavit a zpomalit. Bláhově jsem si tou dobou plánovala, jak po porodu budu pokračovat v práci na částečný úvazek z domova. Jak jsem teď ráda, že mě takové nápady přešly – právě díky signálům miminka. Ještě do konce ledna jsem v práci dotahovala nějaké projekty a dokončovala rozpracované věci, ale pokaždé, když jsem se zase s nasazením vrhla do práce, se mi přitížilo. Celou zimu mě trápil úporný kašel, kterého jen co jsem se zbavila, vrátil se zpátky. A já si říkala, zda mi to tělo nenaznačuje, že bych se už měla na něco vykašlat.

A tak jsem si zvykala na život na vesnici, v novém domě, u lesa. Na jednu stranu klid, na druhou stranu trochu sociální izolovanost, kterou jsem se snažila kompenzovat alespoň výletem do města jednou týdně.

Jak na to?

Celé těhotenství jsem bojovala sama se sebou – měla jsem neustále pocit, že bych doma měla něco zastat a spoustu toho stihnout, obklopovaly mě seznamy činností, které je potřeba udělat, na nedokončeném domě je neustále spousta práce. Na druhou stranu jsem se snažila odpočívat, relaxovat. Moc jsem nevěděla, jak to mezi sebou vyvážit. Nevěděla jsem, jak je to vlastně správně a nedokázala jsem se na sebe napojit, abych dokázala říct, co to tělo potřebuje.

Zajímavé mi také přišlo, že přestože jsem dodělávala kurz na lektorku cvičení a tance s těhotnými a po porodu, během celého těhotenství se mi vůbec nechtělo se hýbat. Ke cvičení jsem se dostala v podstatě jen při přípravě na zkoušky, tančila jsem párkrát. Také jsem zvyklá se napojovat na své emoce skrze automatickou kresbu, což jsem během těhotenství zkoušela tak všehovšudy dvakrát. Prostě veškeré aktivity, díky kterým se mi kdy dařilo se dostávat více do sebe – tanec, zpěv, kreslení – jsem najednou během těhotenství vypustila, ani jsem na ně neměla moc náladu. Zpětně mě to potom mrzelo a sama sobě jsem si to vyčítala, že jsem pořád pobíhala po domě a něco uklízela a nebo studovala v knihách průběh porodu, místo abych se snažila dostat do sebe. Zpětně to pro porod považuji za velmi důležité a všem bych doporučila spíše: cíleně relaxujte, meditujte, dostávejte se k sobě vámi přirozenými metodami, zahoďte pryč všechny seznamy prací, to teď není důležité! Přitom jsem to věděla, byla jsem si vědoma toho, jak je důležité být sama se sebou, být vědomá, teď a tady, ale nedokázala jsem se tím řídit. V hlavě jsem věděla, jak by to mělo být, ale nedokázala jsem se uvolnit, nechat to být, nechat to plynout a opravdu se tím řídit. (Stejné to potom bylo při porodu samotném, ale o tom níže.)

Studování v knihách mi během těhotenství přineslo spoustu důležitých informací. Nebyly to jen knihy, ale i mnoho rozhovorů, ať už s přítelkyněmi, které měly krásný porod, s porodními asistentkami, lidmi, kteří se kolem těhotných pohybují, videí apod., ze kterých jsem se snažila na porod připravit. Hlavou. Má příprava spočívala především na vědomostech. Pochopit průběh porodu, vědět, co dělat při různých komplikacích… Jelikož jsme se rozhodli rodit doma, měla jsem pocit, že musím mít všechno pevně v rukách. A že i potřebuji být velmi informovaná pro případ, že bychom nakonec jeli do porodnice. Informace jsem se snažila si osvojit i kvůli argumentům pro rodiče a okolí, abych věděla, co odpovídat na všetečné dotazy. Všechna ta setkání a informace mi pomohly si ujasnit, co vlastně chci a nechci. Dodaly mi jistotu. A určitým způsobem mě i doopravdy připravily na některé situace.

Společné rozhodnutí

Rozhodnutí porodit doma jsme učinili spolu s Lukášem. S postupem těhotenství jsem cítila, že bych chtěla rodit doma. Nebála jsem se. Naopak po negativní zkušenosti s místím gynekologickým oddělením v nemocnici, se mi do tohoto prostředí jít rodit moc nechtělo. Důvěřovala jsem svému tělu a miminku, že budou vědět, jak porodit. A především jsem chtěla mít možnost volby. A dokud jsme nesehnali porodní asistentku, která s námi byla ochotna rodit doma, tak jsem se necítila, jako že tu možnost volby mám. Protože mít u porodu PA pro mne byla podmínka, přes kterou nejede vlak. Naštěstí jsme našli. Myslím si, že být v kontinuální péči u jedné PA je velmi důležité, alespoň pro mne bylo. Mít u porodu někoho, s kým se alespoň trochu znám. Já jsem k té své PA jezdila pravidelně i na těhotenské masáže, aby mě měla “osahanou”, abych byla zvyklá na její dotek a u porodu to nebyla první chvíle, kdy na mne sáhne nebo mě uvidí svlečenou.

Během celého těhotenství pro mne byla velmi důležitá Lukášova podpora. Že mě držel během mých emocionálních výlevů, podporoval mě v mých rozhodnutích a dělal, co mi na očích viděl, jen abych byla co nejvíce v klidu. Moc pro mne jeho podpora znamenala. Stejně jako možnost o všem otevřeně hovořit. Probírali jsme spolu porod a naše postoje k rodičovství ze všech úhlů. Také jsme si ujasňovali, co oba dva od porodu očekáváme, jak si to představujeme a jaká by vlastně měla být Lukyho role.

Každý večer mně a miminku Lukáš věnoval péči, když mi mazal bříško oleji, aby mi nepopraskalo a aby se mi doléčilo po laparoskopické operaci a nenastaly zbytečné komplikace třeba při odlučování placenty. S těhotenstvím chýlícím se ke konci mi Luky masíroval i hráz, abychom předešli natržení. Byly to pro nás společné intimní chvíle.

Jdeme do finále

Okolo 34. týdne jsme byli miminku i ukázat porodnici. To pro nás byl zážitek. Vysvětlovali jsme miminku, že bychom radši rodili doma v klidu než v porodnici, ale že je to i jeho volba, jakou zkušenost si potřebuje a chce zažít. V nemocnici jsme se zaregistrovali, abychom měli všechny papíry vyplněné pro případ, že bychom se nakonec rozhodli do porodnice odjet, a prodiskutovali jsme s nimi naše “radikální” porodní přání. Celý den jsme potom z této návštěvy byli nesví. Až večer nám došlo, že to bylo především proto, že pro nás bylo velmi těžké rozklíčovat chování místních porodních asistentek, které nám velmi mile sdělovaly, že naše představy o porodu jsou v nemocnici prostě nereálné. Ještě více nás to utvrdilo v našem přesvědčení pro domácí porod.

Tou dobou jsem také začala mít z miminka pocit, že už je celé natěšené na svět a připravené se vyklubat ven. Gynekoložka mi potom na kontrole řekla, že mi měkne čípek a miminko hlavičkou tlačí dolů. A tak jsem začala miminko přesvědčovat, ať v bříšku ještě chvíli zůstane, aspoň do toho 38. týdne, že ještě není jeho čas a snažila jsem se, aby mu v bříšku bylo dobře a nemělo důvod na svět vyskočit předčasně.

Podařilo se. Miminko zůstalo v bříšku až do termínu.

Týden před prvním termínem porodu nám pokosili louku. Což znamenalo sušení sena, obracení sena, hrabání sena a uskladnění sena z půl hektaru. Dost práce. Potřebovali jsme s tím pomoct a přestože jsme si říkali, jak před porodem žádné návštěvy přijímat nebudem, abychom se už pěkně ladili, byli v klidu a nebyli rozptylováni cizí energií, vystřídali se u nás během tří dnů všichni naši rodiče a já se zvládla i parádně naštvat a rozrušit. Náš chlapíček ale evidentně čekal, až alespoň potřebné množství sena uskladníme, aby ovečky měly v zimě co jíst, až odjedou rodičové a pak až se vydal na cestu ven.

Zrození

Pár minut po jedné hodině v noci mě vzbudily stahy. Nebylo to poprvé, během posledních týdnů mě sem tam nějaký ten poslíček probudil, ale nějak jsem tušila, že už je to tady. Snad jsem si to i přála, aby to už konečně přišlo. Byli jsme na miminko už celí natěšení. Vstala jsem a šla jsem si pro jistotu ještě dát sprchu – zkusit, zda to opravdu nejsou jen poslíčci a zda to nepřejde. Nepřešlo. A tak jsem se z koupelny přemístila do obýváku, zapálila jsem si svíčku, nechtěla jsem rozsvěcet a budit Lukyho světlem. Lehla jsem si na gauč, prodýchávala jsem si stahy a snažila jsem se odpočívat, zbytečně se nevyčerpávat. Říkala jsem si, že přecejen mám před sebou ještě dlouhou cestu.

Okolo čtvrté jsem šla vzbudit Lukáše s tím, že miminko už se dobývá ven. Taky se mi nechtělo sledovat a počítat časy mezi stahy a tak jsem to přenechala Lukymu a nechala jsem se dál unášet na vlnách. Okolo půl páté jsme zavolali naší PA, abychom ji informovali, že se něco děje a zjistili, co a jak. Domluvili jsme se, že ještě počkáme a zavoláme, až se vše zintenzivní. A tak jsme si s Lukym zalezli spolu do postele, tulili jsme se a těšili se na miminko. Tyto chvíle pro mne byly z celého porodu asi úplně nejhezčí a přišlo mi, že jsem si to dokázala i nejvíce užívat – když jsme byli s Lukym a miminkem jen sami, objímali jsme se, hladili, byli jsme spolu, nerušeni.

Kolem deváté hodiny přijela naše PA. Přestože jsme s ní měli moc pěkný vztah, vždy nás během těhotenství dokázala zase uklidnit a s každým setkáním jsem také měla čím dál větší pocit, že je dobře, že s námi bude rodit právě ona, najednou mě její přítomnost vytrhávala z procesu. Byl to pro mne host do domu a přestože jsem se potřebovala soustředit především na sebe a mimi, měla jsem potřebu starat se o ní, zajistit, aby měla co jíst, pít apod. Také jsem se najednou začala cítit být pozorována. Je to pro mne velmi kontroverzní. Na jednu stranu mám pocit, že bych potřebovala k tomu, abych klidně porodila být jen sama s Lukášem a v některých okamžicích ani s ním ne. Na druhou stranu pro mne PA byla velmi důležitá ve všech těch okamžicích, kdy poslechla miminko, vyšetřila mě nebo mě jen ujistila, že vše probíhá podle plánu. Přesto se mi od jejího příjezdu dařilo mnohem méně být sama v sobě.

Musím také říct, že pokud jsem měla od porodu nějaká očekávání, tak všechna padla. Myslela jsem si, jak porodím rychle, ale ve skutečnosti vše šlo celkem pomalu. Myslela jsem si, jak budu hodně tančit, hýbat se v bocích, ve skutečnosti jsem měla pocit, že mě moje nohy neunesou a hodně času jsem trávila v leže na boku. Myslela jsem si, jak pro mne bude lehké ponořit se do sebe a ve skutečnosti se mi to vůbec nedařilo. Byla jsem celou dobu hodně v hlavě. Sledovala jsem, co se právě děje. Potřebovala jsem mít vše pod kontrolou a nedokázala jsem se celému procesu odevzdat.

Sprcha mi od bolesti sice ulevila, ale najednou jsem měla pocit, že se celý proces zastavil. Najednou jsem začala zase plně komunikovat a vtipkovat. A měla jsem pocit, že to není dobře.

V jednu chvíli jsem se zavřela i sama v ložnici, abych se mohla soustředit jen sama na sebe. Ale nešlo to. Pak už jsem propukla v pláč, protože mi přišlo, že to nikdy neskončí. Měla jsem strach, že se miminku k nám nechce, že se rozmýšlí. A tak jsem plakala. S protržením emocí mi praskla i plodová voda. Byla to rána jak z děla, takové pořádné lupnutí.

Také jsem dostala strach. Strach, co všechno ze mne vyjde za tekutiny, strach, že ze mne vyjde i stolice, polévala mě hanba a nechtěla jsem se svému muži znechutit. Přestože jsem o tom předem věděla a snažila jsem se na to sebe i Lukáše připravit, během porodu mě to dostihlo a znovu překvapilo. Bylo to těžké pro mne překonat, ale věděla jsem, že to musím pustit, aby mohlo ven vyjít miminko.

Tou dobou už mě bolest a síla začaly zmáhat. Říkala jsem si, že být sama a neinformovaná v nemocnici, tak bych je nechala do sebe napíchat cokoliv, aby se to urychlilo a přestalo to bolet. Lehla jsem si zase zpátky na matraci a mezi kontrakcemi jsem pospávala. Vůbec jsem netušila, jak dlouhé časové intervaly mezi kontrakcemi jsou, ale přišlo mi to strašně dlouho. Věděla jsem, že takto miminko na svět nedostanu. Ale potřebovala jsem sebrat síly a odvahu. Připravit se na to, že to bude bolet ještě víc a že to bude ještě intenzivnější.

Nakoplo mě až když mi PA řekla, že už by to chtělo změnit pozici, že takhle to miminko evidentně ven nedostanu. Věděla jsem to, jen se rozhoupat. Přesunula jsem se do koupelny, oblíbená pozice na záchodě zabrala i u mne. Měla jsem pocit, že cokoliv ze mne vyjde, půjde aspoň do mísy, nic neznečistím a nikdo to nemusí vidět. Také jsem měla pocit, že potřebuji na velkou, ale že to nejde. Přitom už sestupovalo miminko. Myslela jsem si, jak nebudu u porodu tlačit. Ale moje tělo tlačilo samo. A tak jsem ho v tom podpořila. A nejednou jsem ucítila, jak se hlavička začíná prořezávat. To pro mne byl asi nejneuvěřitelnější a nejúžasnější okamžik z celého porodu. Cítit hlavičku, sahat na ni a po hmatu sledovat, jak se dere ven. Ještě pár kontrakcí a najednou jsem se postavila a hlavička vyšla ven. Cítila jsem, jak se miminko snaží nadechnout. Čekala jsem na další kontrakci a pak už miminko vyklouzlo ven.

Člověk míní …

Bylo krásně růžové… Ale nedýchalo. Porodní asistentka se hned pustila do masáže. A já se modlila. A slyšela jsem sama sebe, jak říkám: “Pojď sem, sem k nám.” Měla jsem pocit, jako by jeho dušička byla někde mezi nebem a zemí a rozhodovala se, jestli sem jít nebo ne. Strašně zajímavé (a trochu děsivé) na tom bylo, že zhruba tak dva týdny před porodem jsem měla intenzivní pocit, že bude potřeba u toho porodu mít tu naší PA, protože mi neumíme miminko rozmasírovat, kdyby nedýchalo.

A pak pozvolna dýchat začal. Ale pořád mu to nešlo, jak by mělo. Chrčel. Snažil se na nás zakřičet, ale nešlo mu to. Jakoby se nemohl donadechnout. A tak jsme volali rychlou. Lukáš šel vyhlížet záchranáře, aby nás našli. My jsme zatím bez problému porodily placentu a PA mě prohlídla, jak to vypadá s porodním poraněním a těsně před příjezdem záchranky odstřihla a ošetřila pupečník.

Záchranáři se při pohledu na růžové miminko zrovna nepřetrhli. Prý s sebou neměli ani vybavení, aby mohli okamžitě jakkoliv zasáhnout. Zabalili nás, naložili a převezli do nemocnice. Tam už si Mikuláška vzal do parády pediatr a já čekala na porodním sále, co mi řeknou. Myslela jsem, že je celou dobu vedle v té vyhřívané místnosti, ale po chvíli mi přišli říct, že ho převezli na nedonošenecké oddělení. Pak se ještě přišli zeptat na stav plodovky a na jméno. Aspoň mi dovnitř pustili Lukáše, protože na jméně jsme se potřebovali ještě domluvit.

Chodili se mě ptát, jestli nechci aspoň vyšetřit, když už tam jsem. Ale já jsem důvěřovala své PA a vyšetřit jsem nechtěla. Nakonec mě přecejen vyšetřili, aby mě mohli přijmout na šestinedělí a já mohla zůstat s malým v nemocnici. Plni emocí z porodu, roztřesení, plni obav a zároveň šťastní, jsme pořád doufali, že nám našeho syna každou chvíli přinesou zpátky. Kór, když se nás přišli zeptat na vykapání očí a vitamín K. Přišlo nám to v tu chvíli jako tak nedůležité, že přeci nemohou řešit nic tak vážného. Ale po dvou hodinách jsme stále nevěděli, co se s malým děje. Ale došlo nám, že se domů ten večer nevrátíme. Já se nechala přijmout a přesunula jsem se na pokoj. Chvíli potom nám doktor z dětské JIP přišel sdělit, že: “Malý je na tom špatně, rentgen je taky špatný. Máme tam s ním teď dost práce, takže ho vidět nemůžete.” To bylo všechno. Nezmohli jsme se na slovo. Vyděšení. Luky se mi rozplakal v náručí, já jsem to, ani nevím, jak je to možné, nesla celkem statečně. Ale vůbec jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo špatně dopadnout. (Vše na mne dolehlo až druhý den ráno, kdy jsem se zhroutila ve chvíli, kdy jsem slyšela na chodbě nějaké miminko plakat a došlo mi, že ten náš kluk ani pořádně nezapláče.)

Uplynula ještě nějaká chvíle a Luky se rozhodl jet domů. Naštěstí si zapomněl peněženku a vrátil se pro ni, protože v tu chvíli přišla sestra, že se na kluka můžeme jít podívat. Miky ležel v inkubátoru, všude kolem něj hadičky. Snažila jsem se na všechno doptat. Zjistit, co mu tedy je, čím to je způsobeno. Ale v podstatě jsme se nic nedozvěděli. Akorát to, že to způsobila veškerá naše rozhodnutí nepodstoupit jakékoliv lékařské vyšetření. Když mi doktor začal tvrdit, že s tím má co do činění mnou nepodstoupený test na cukrovku, přestože minutu předtím mi tvrdil, že to je způsobeno poporodní péčí a nemůže to být způsobeno ničím již během těhotenství, ani to není vrozené, tak mi došlo, že se toho od něj moc nedozvím. Většinu informací jsme sbíraly během dalších dní od sester, které nám chodily tlumočit vyjádření doktorů a kterých se dalo na všechno doptat.

Konec dobrý, …

Boj s nemocničním systémem pro nás nebyl jednoduchý. Byly jsme vděčni doktorům za jejich péči, ale na druhou stranu jsem byla zoufalá, jak to vše dopadlo. Že to, na čem nám záleželo nejvíce, abychom chvíle po porodu mohli strávit všichni tři dohromady v klidu doma v posteli, se stejně nenaplnilo. Unavovali mě hlášky všech, jak si v nemocnici aspoň odpočinu. Nechtěla jsem s nikým mluvit, protože bych se ihned rozbrečela. Hlavu jsem měla plnou pochyb o sobě, o našem rozhodnutí rodit doma, o průběhu porodu, o tom, co jsem mohla udělat líp a neudělala… Byly to strašné chvíle. Pro nás, i pro Mikyho.

Přesto jsem za celý porod moc vděčná. Jsem vděčná, že jsem ho mohla prožít v klidu domova, za svitu svíček, v přítmí, jíst a pít dle potřeby. Jsem ráda, že tam mohl se mnou být Lukáš, hladit mě, podporovat mě, masírovat a nebo jen být přítomný. Jsem vděčná, že jsem s Mikulášem mohla strávit jeho první hodinu kůže na kůži, prohlížet si ho a být s ním i v těchto chvílích, které pro něj jistě nebyly jednoduché.

Nechte nám tu zprávu 😉