Narodil se chlapíček

Příběh našeho porodu se začal psát více jak rok před Mikulášovým narozením. Tehdy měla Míša podezření, že je těhotná, test to potvrdil, doktorka to potvrdila. Po několika dnech zvyšování hladiny HCG a stále negativním nálezu na ultrazvuku poslala doktorka Míšu do nemocnice s podezřením na mimoděložní těhotenství. Snad hned ten den měla jít Míša na laparoskopickou operaci.

Já byl v tu dobu v práci, pak doma. S největší pravděpodobností měli Míše odebrat jeden vejcovod a s vaječníkem (ten, kde by byl nález). Neměli jsme skoro žádné informace, žádný čas na rozmyšlení a zjišťování dalších možností (vyšetření v jiné nemocnici apod.) Nemohl jsem nic, nevěděl jsem nic, jen jsem čekal a modlil se.

Nakonec v Míše doslova nic nenašli. Koukli do ní, když už tam byli, tak vzali nějaké cysty a jinak nic. Žádné mimoděložní těhotenství, nikde nic. Kromě toho, že za celé tři dny, kdy Míša ležela v nemocnici, si nikdo nezapamatoval její jméno, jsme se ani nedozvěděli, co se vlastně stalo. Proč se zvyšovala hodnota HCG, jestli Míša potratila samovolně, nebo při revizi v nemocnici.

Těhotenství podruhé

Od té doby jsme se stihli vzít a koupit svůj kus země i s domem. Jak začala rekonstrukce, Míša otěhotněla (prý je tenhle souběh okolností téměř běžný). Měl jsem z toho po minulé zkušenosti smíšené pocity a první tři měsíce jsem se z toho až bál radovat a pořád počítal s tím, že je u nás miminko zatím na návštěvě a rozhoduje se, jestli s námi zůstane. Jak uplynul první trimestr, začalo to být reálné. A začali jsme přemýšlet, co dál.

Porod doma

O porodech doma jsme se bavili už na vysoké škole. Jak o seminářích, tak mezi sebou. Katedra sociální pedagogiky v Brně je plná otevřených, trochu bláznivých lidí s pohledy na svět pestrobarevnými a hlavně pětiletý život v prostředí otevřeném všemu a všem ve mě vzbudilo potřebu všechny ty „dané pravdy” běžného života ověřovat, zpochybňovat a nespokojit se s tím, „že se to prostě tak dělá”. Můj život se tím stal bohatým a plným záhad, na druhou stranu je to občas fakt na palici. Ale už z toho není úniku.

Semínko tedy bylo zaseto a naše vlastní těhotenství nás vy vedlo z teorií do tvrdé praxe. Byla to otevřená varianta, ale ze začátku jsme o ní moc nemluvili. Důvody proč jsme se nakonec rozhodli, jak jsme se rozhodli, tu asi vypisovat nebudu, to jsou informace, ke kterým se každý musí dostat sám. Ale rád bych se podělil o hlavní zastavení, díky kterým jsme na naší cestě mohli nahlédnout na běžně přivřené dveře bez štítku.

Už na jaře roku 2015 Míša začala navštěvovat lektorský kurz v A Centru v Praze zaměřený na cvičení s maminkami a dětmi. Rok a půl trvající kurz byl tak komplexní, že zahrnoval spousty informací o průběhu těhotenství, o porodu a o Ženství jako takovém. Vedený byl psychology, fyzioterapeuty, porodními asistentkami a dalšími odborníky, pohledy tedy zahrnoval ze všech směrů. Na několika setkání jsem byl také a opravdu ve škole se takové věci nedozvíte.

Na tuto zkušenost navazovalo studium knih, těch bylo skoro ke dvoum desítkám, další spousty článků, rozhovorů, seminářů, setkání.

Zkušenost s nemocničním prostředím popsaná výše, byla důležitým momentem a náhledem do principů nemocnice.

Stěžejní moment (ačkoli relativně drobný) nastal po shlédnutí filmů Pět zrození a Orgasmický porod (hned po sobě a v tomto pořadí). Tento filmový večer nám odkryl naše rozhodnutí. Chceme přirozený porod.

(On totiž „domácí porod” je úplně zavádějící termín a proto beru nadpis tohoto odstavce zpět. My nechtěli rodit doma, my chtěli rodit přirozeně. Bohužel náš systém jinou variantu než nemocnici nezná a domácí porody toleruje spíše proto, že nemůže sankciovat ty, co porodí mimo nemocnici nedobrovolně. Přirozený porod není o tom, že je to mermomocí doma, ale že do něj nikdo nevstupuje psychicky ani fyzicky; že žena rodí sama s dítětem – opravdu to příroda umí a je to úžasné – a k tomu jí její okolí podporuje; nemusí s nikým o nic bojovat a podobně. A většinou máme takové prostředí doma, když nejsou porodní domy nebo kliniky.)

Za několik dní jsme jeli za porodní asistentkou, která nás měla k porodu provázet. Byl jsem rozhodnutý, že bez ní doma rodit nebudeme, z toho bych měl strach. Byli jsme nervózní, ale seděli jsme si a přirozený porod doma pro ní nebyl problém, naopak.

Když vše nejde podle plánu

Jednou z hlavních podmínek bylo, že vše bude v pořádku. Pokud by jakýkoli test nebo vyšetření, které Míša absolvovala, nedopadl dobře, byli jsme připraveni jet do nemocnice. Tam jsme se také byli registrovat a pro konzultovat naše porodní přání. Také kdyby před porodem nebo v průběhu nastala komplikace, nebo by někdo z nás měl špatný pocit a nutkání jet, bylo by to bez debat. Zkrátka nemocnice pro nás plnila tu funkci, kterou obvykle plní. Přirozené je také sjezdovat na horách a až když si zlomíte nohu veze vás rychlá do nemocnice, kde vás umí dát dohromady. Doktorů si moc vážíme, umí dělat svou práci skvěle a v oblasti poporodní péče opravdu patří k světovým špičkám, ale mně ze všeho toho, co jsem viděl a četl, přijde, že právě umí jen řešit ty „problémy” a při přirozeném porodu žádné nejsou a s tím si neví rady. A po jedné injekci čehokoli je z přirozeného porodu už rizikový, škoda.

Ale zpět.

Krása zrození

Kontrakce začaly Míše v jednu hodinu v noci z úterý na středu šestého. Ve čtyři hodiny mě vzbudila a v devět, když se kontrakce zpravidelnily, přijela porodní asistentka. Mikulášek se narodil ve 22:36. Byl to dlouhý den, ale vlastně utekl dost rychle. Moje role byla jasná, starat se a dávat pozor. Ostatní bylo na Míše a na malém (to jsme ještě nevěděli, jestli bude kluk nebo holka) a měli mojí důvěru.

Zaujalo mě přirovnání, že porod by měl probíhat v takových podmínkách, jako milování. (Tedy tak většinou, extravagantisté prominou.) A opravdu taková atmosféra u nás panovala celý den. Přítmý, aromatické olejíčky, svíčky, jemná hudba, teplo z krbu. V druhé půlce už začala Míša trochu panikařit, s narůstající nervozitou se začala vracet do hlavy a to porod možná zpomalilo. Možná schválně. Z mého pohledu se vlastně celý den nic moc nedělo, Míša prohekávala kontrakce, ale já nic neviděl ani necítil, takže moje chlapské vědomí si jen říkalo, že se něco děje. Až když Míša najednou řekla, že cítí hlavičku, proběhlo mi před očima celých těch deset měsíců, kdy se vlastně taky nejdřív nic nedělo, pak začalo růst břicho a pak tam někdo začal kopat a šťouchat, ale pořád to pro moje smysly bylo málo. Najednou se to všechno zhmotnilo a vstoupilo do reality.

Když vše nejde podle plánu II.

Lidé se mě ptají, zda jsem byl u porodu a já s úsměvem říkám, že ano. Byl jsem u toho tak, že jsem vlastně byl asi padesát centimetrů od toho. Viděl jsem jak hlavička vychází ven, jak se pomalu otáčí a pak jak vyklouzl celý na svět.

Byl krásně růžový, srdeční ozvy měl v pořádku (i v průběhu porodu), ale nemohl se pořádně nadechnout. Snažil se na nás zařvat, ale vždy se zakuckl a chrčivě dýchal. Když se do dvaceti minut po masáži a zahřívání nezlepšil, volali jsme sanitku.

Na kraji

Míša mi zpětně říkala, že měla pocit, že se rozhodoval, jestli k nám půjde nebo ne. Možná potřeboval ten příchod na svět trochu rozdýchat. To už se asi nikdo nedozví, nebo nám to jednou řekne.

Když přijeli záchranáři a viděli růžové miminko, tak se úplně nepřetrhli. Možná nám demonstrovali svůj postoj k plánovaným porodům doma, což podtrhli i poznámkou, ale relativně mě jejich přístup uklidňoval. Odjeli i s Míšou, já probral připravené tašky do nemocnice, šoupl placentu do lednice a jel jsem za nimi.

Chvíli jsem čekal na chodbě, pak mě zavolali k Míše, která ležela na porodním sále. Asi dvě hodiny jsme nevěděli, co se s malým děje. Toho odnesli hned jak přijeli. Přišli se nás zeptat na Kanavit a na vykapání očí. Což mě opět trochu uklidnilo, říkal jsem si, že takové drobnosti by neřešili, když by šlo o život.

Někdy kolem třetí ráno Míšu odvedli na pokoj a přišel nám doktor říct co se děje s malým: Není to dobré, rentgen plic není dobrý, testy nejsou dobré, nic není dobré a dají nám vědět později. Tedy ráno. Ještě nějakou chvíli jsem byl u Míši a pak se zvedl k odchodu, zapomněl jsem si peněženku, tak jsem se z parkoviště vracel zpátky. V tu chvíli volali, že se můžeme přijít podívat na malého na oddělení nedonošenců.

Byl v inkubátoru, měl hadičky v nose a kanilku v ruce a sondu do žaludku. Doktor nám nebyl schopný nic říct, pořád nám předhazoval, že nebyl u porodu, tak neví co se mohlo stát a opíral se o všechno, co jsme neudělali a „měli jsme”. Když se začal opírat o test na cukrovku (ve třetím měsíci), který Míša nepodstoupila, začalo to být divné. No, zpětně (s tím co jsme se pak dovídali), si myslím, že nás chtěl vyškolit, byl na koni. Ale tu noc jsem si myslel, že to Mikuláš do rána nepřežije. Bulet za volantem, nic moc.

Devět dní z domova

Druhý den ráno jsme k němu šli relativně uklidnění, ale s obavami. Lepšil se. Pořád to vypadalo děsivě, ale doktorka, a pak hlavně sestřičky, nás hodně uklidnily. Vysvětlovaly, že rentgen po porodu má skoro každé miminko špatný, vysvětlovaly nám, co která hadička dělá, a jaké jsou další výhledy. Už ve čtvrtek v noci mu sundali podporu dýchání, už dýchal sám. Další dva dny byl ještě v inkubátoru s větší dávkou kyslíku. Pak už jen den kvůli teplu a to už ho Míša dostávala na kojení. To už bylo veselejší. V pondělí už byli spolu v pokoji.

Chtěli jsme ho těchto věcí ušetřit, odloučení od matky, cizí doteky, dezinfekce, injekce, režim, předpisy, tabulky. Nakonec jsme se tomu nevyhli, ale teď mu to všechno vynahradíme. A ačkoli to mnoha lidem může přijít jako normální start života, strávit první týden v nemocnici a pár dní v inkubátoru, my si prožili peklo. Takové to bylo pro nás.

Takže …

… co by kdyby. To už nikdo nezjistí. Ale jsou tu okolnosti, které ve vzduchu visí, protože kdybychom rodili v porodnici:

  • Byl by v péči dříve, to rozhodně. Tedy pokud bychom rodili v nemocnici, která takovou péči umožňuje, jinak by ho stejně převáželi. Nejspíš bez matky.
  • Možná by ho uřízli od pupečníku okamžitě, jak by odhalili problém. Pro novorozence to znamená přijít o třetinu krve. To taky není dobrý start pro boj o život.
  • Pokud bychom se neubránili při porodu sedativům a umělým látkám, bojoval by i s nimi.
  • Neměl by možná čas při porodu na odpočinek, kdy Míša mezi kontrakcemi usínala, a možná tak sbíral síly.
  • Neměl by tu hodinku po porodu, kterou strávil s maminkou tělo na tělo, a která ho možná podpořila a přesvědčila o tom tu zůstat.

Možná. To už nikdo nezjistí.

Takže jsem vděčný doktorům a sestřičkám, že odvedli skvěle svou práci. Věřím, že mu zachránili život a vážím si toho. Kdo máte děti, víte, jak moc. A kdo ne, tak asi taky 🙂

Takže pokud se nás chcete zeptat, jestli budeme příště rodit také doma, tak na to teď nemůžeme odpovědět. Když Míša zase otěhotní, začne to nanovo. I kdyby se tentokrát nic nestalo, bylo by to stejně tak, protože to bude další dušička, se kterou se budeme muset domluvit. A třeba už se do té doby v království zdejším něco pohne, vznikne alternativa, díky které nebudeme muset mít výčitky svědomí.

Nakonec jsem sepsal ještě druhý díl porodního příběhu, tak trochu víc do hloubky.

A jestli jste nečetli příběh z pohledu maminky, tak si ho nenechte ujít!

Nechte nám tu zprávu 😉