Narodil se chlapíček, díl druhý

Míša mi po přečtení mé verze příběhu řekla, že je moc faktický, že tam je málo emocí. To by prý lidi hlavně zajímalo. No, inu emoce… Mám je problém mnohdy vyjadřovat na živo, natož o nich veřejně psát. Ale co už, za pokus to stojí, tak do toho pojďte se mnou, ponořit se (představte si dramatickou intonaci) hlouběji do chlapského nitra. A jestli jste nečetli díl první, tak si ho nejdřív přečtěte, budu z něj vycházet.

Těhotenství poprvé

Bylo to skvělé, tehdy ta novina byla úžasná a společně jsme se z ní radovali. S podezřením přišla radost a taková ta příjemná nervozita, pak zklamání, když doktorka nic nenašla, pak zase radost když HCG stále stoupalo, takže vlastně pozitivní. A ve finále teda brutální strach, který jsem doma prožíval, daleko od svojí ženy, se kterou se dělo kdovíco. Měl jsem strach z toho, že zákrok bude mít vliv na naše další šance otěhotnět. Byla to čára přes rozpočet, taková ta událost, co si pořád říkáte, „že vám se to stát nemůže”. A to ještě ani o moc nešlo.

Skončilo to vlastně šťastně. Ale pro mě na jednu stranu dost zlostně, protože nám nikdo neřekl, co se vlastně stalo a přišlo mi, že do Míši vrtali zbytečně, čehož jsem se bál od začátku. Vrchol je ten, že Míši doktorka tvrdí, že jeden vejcovod nemá, v nemocnici říkali, že jí ho nevzali, zpráva to potvrzuje. Hm.

Těhotenství podruhé

První trimestr jsem si moc neužil. Tu dobrou zprávu jsem vlastně přijal hodně s odstupem a po minulé zkušenosti byl s radostí střízlivý. Příště to tak neudělám, ochudil jsem se o několik týdnů radosti. Nechtěl jsem si to připouštět moc k tělu a vázat se k tomu, že je Míša těhotná. Nějak jsem čekal, že se zase něco zvrtne. Pak nám naše kamarádka Janička, co bydlí na Moravě, řekla, „že první tři měsíce je miminko jen na návštěvě a rozhoduje se”. To mi hodně pomohlo. Uvolnilo to to divné napětí a povedlo se mi do toho víc položit. Buď jak buď.

I tak pokračovalo těhotenství doslova mimo mě. Ale jelikož jsem na to byl z podstaty věci připravený (protože jsem absolvoval na základce rodinnou výchovu), chtěl jsem toho být plnohodnotnou součástí. Už tehdy to přece bylo naše dítko, i když se zabydlelo u mamky. S Míšou jsem tedy aktivně absolvoval všechno, co šlo: prohlídky, vyšetření, konzultace, výběr porodní asistentky, předporodní kurz. Zkrátka záleželo mi na tom a nechtěl jsem ji v tom nechávat samotnou.

Mazal jsem jí každý večer bříško, povídal jsem si s miminkem a předčítal mu pohádky o stromech. Ke konci těhotenství jsem Míše dělal masáže hráze, což se vyplatilo a navíc to bylo dost rajcovní. Věřím, že i díky tomu zúčastnění, kdy jsem věděl o všem, co se v Míše děje, co se bude dít, mluvili jsme opravdu o všem, se nám dařilo udržet si vzájemnou blízkost a vlastně ani na milostném životě se těhotenství vyloženě nepromítlo.

A celou dobu jsem si potvrzoval vyprávění Patrika Bálinta, jak je to vlastně skvěle zařízené, že muži opravdu potřebují více žen, ale že když se muž pozorně dívá, jeho žena se mění pořád. Stále je jiná, v průběhu měsíce, v průběhu těhotenství i v průběhu dne. Pořád je to ta jedna žena, ale ta stálá změna nás muže udržuje ve střehu.

Geniální.

Porod doma

Byl jsem v tom na sto procent. Hlavně kvůli mojí důvěře v Míšu, jako v ženu a nastávající matku a v moje dítě, které je osobnost, co ví, jak na svět přijít. Zůčastnil jsem se mužského kruhu na téma domácích porodů. Bylo pro mě i důležité najít svou roli a úlohu při porodu. Setkání s ostatními muži mě hodně pomohlo a nakoplo, dodalo mi trochu důvěry ve mě.

Když vše nejde podle plánu

Když člověk chce, hororové scénáře si vždy najde. Samozřejmě jsem měl strach, co kdyby něco. Ale paradoxně mě uklidňovala právě možnost jet do nemocnice a využít intervence lékařů. V tomto jsem zase věřil v ně.

Krása zrození

I já jsem chtěl, aby byl porod vyústěním našeho společného těhotenství. Prožitý v intimitě a společném okamžiku. To jde na sále prostě těžko a opravdu se mi nelíbila představa, že Míšu rodí nějaký cizí chlap. Chtěl jsem, aby porodila sama, se mnou. Byl pro mě ten okamžik důležitý, ta mystičnost kolem toho, to odkrývání tajemství. Čím víc se porod blížil, tím se zase všechno zjednodušovalo a složité věci se stávaly prostšími. Když jsem seděl na gauči a Míša vedle prozvučovala kontrakce, brečela a křičela, cítil jsem naprostý klid. Takové zpřítomnění, jaké jsem snad nikdy nezažil. Ten proces je silný a magický. Úplně zastavil svět, který byl za okny a já cítil jen oheň z krbu, sám sebe a tu sílu okamžiku. V hlavě jsem neměl žádné starosti a myšlenky, které tam normálně jsou i když spím.

Pak Míša ucítila hlavičku a mě to opravdu všechno znova došlo a zapadlo. Budeme mít miminko. Za pár minut! To byla ta poslední vlna radosti, která před samotným narozením přišla a byla zatím nejsilnější ze všech. Už je to tady!

Když vyšla hlavička, nemohl jsem z ní spustit oči. Krom toho, že to jen tak nevidíte, jsem tomu zázraku nemohl uvěřit. Lidská bytost, která se dere na svět, tabula rasa, kterou od prvních záznamů dělí sekundy. Říká se, že před smrtí proběhne celý život, teď jsem cítil, jak kdyby se odvinulo klubíčko někam dopředu s předzvěstmi nového života. Možná, že už to máme předem napsané, možná si to píšeme sami, možná někdo jiný, ale směřuje to kupředu, pořád dál.

Když vše nejde podle plánu II.

Bohužel jsme se museli všichni vrátit rychle na tvrdou zem. Už jsme věděli, že to je kluk a taky jsme věděli, že by měl dýchat lépe. Byl růžový, srdeční ozvy byly v pořádku, dýchal, ale ne tak jak by měl. V tu chvíli jsem začal prožívat úplně nový druh strachu, který ten večer neměl jen tak skončit.

Na kraji

Co mě vážně překvapilo, tak byly ty úplně nové emoce, které s narozením Mikuláše přišly. Stejně jako syna a dceru milujete úplně novým a jiným způsobem, stejně tak jsem měl úplně nový strach, který jsem nikdy nezažil. Z nemocnice jsem odjížděl naprosto zdrcený. Kdo mě zná ví, že nejsem agresivní, ale když jsem odjížděl ve čtyři ráno z nemocnice a platební turniket na parkovišti mě požádal o devadesát korun, které jsem mu bezmyšlenkovitě naházel do chřtánu, načež mi s připitomnělým digitálním smajlíkem popřál hezký den v angličtině, měl jsem opravdu neodolatelnou touhu ho rozmlátit na součástky. Asi jen únava mě zadržela. V autě to na mě všechno dosedlo a začal jsem mlátit do volantu. Asi by se v takovém stavu řídit nemělo, ale vidina domova byla jediným záchytným bodem. Byl jsem přesvědčený, že Mikuláš bojuje o život a že jsou vyhlídky spíše mizerné. Brečel jsem, modlil jsem se, prosil jsem babičku, aby se přimluvila. Když o tom večeru teď vyprávím, tak se začnu klepat zimou. Zkrátka strach, který jsem neznal a který asi už nezmizí. Jak kdybych se rozštěpil a najednou bych dal cokoli, aby jsme se ráno shledali všichni tři. Do toho obrovský pocit viny, výčitků svědomí a zoufalství. A slovo, které se vznášelo nad tím vším: PROČ?

Míša ten večer zvládala oproti mě mnohem lépe, ač to většinou bývá naopak. Věřím tomu, že to tušila, že to podvědomě věděla, že bude Mikuláš v pořádku a že nemá umřít. Myslím, že to tak bylo.

Devět dní z domova

Ještě v tu noc mě trochu na nohy postavil náš dům. Když jsem vešel do dveří, už to nebyl ten starý domov, v ten den se celý změnil a je v něm teď úplně jiná atmosféra. Míša zde přivedla na svět malého človíčka a to tu nikdo nevymaže. Ta silná energie porodu tam pořád byla a držela mě po těch několik dní, kdy jsem byl doma sám.

Celé jsme to naplánovali tak, že jsem měl celý červenec volno. Původně proto, abych se mohl o oba doma starat. Teď jsem díky tomu mohl být každý den dost dlouho v nemocnici a každé ráno jsem se nemohl dočkat. Večer jsem úplně vyřízený přijel domů.

Druhý den po porodu ráno už všechno vypadalo líp a postupem hodin a dní jsme prožívali malá vítězství, až do okamžiku, kdy jsme šli domů. A já vezl v autě ten nejdražší náklad v životě a vzpomněl si, že v mi v autoškole říkali, že přijde den, kdy budu jezdit zase ukázkově předpisově. Tehdy jsem jen přikyvoval.

Takže

Naprostej nářez.

Zažili jsme si peklo, chtěli jsme všechno udělat co nejlíp a nestalo se to tak. Občas řešíme, jestli jsme selhali, jestli jsme se špatně rozhodli, nebo jestli jsme to neměli udělat jinak. Já věřím, že to tak mělo být, že si takovou cestu Mikulášek sám vybral. Kdo ví. Teď už to občas zní jako alibismus, že si hledáme výmluvy a ospravedlnění. Nemyslím si. Život prostě nejde strčit do tabulek a vývojových diagramů, občas jsou tu tajemství a překvapení, která třeba nejsou příjemná, ale rozhodně mají svůj smysl. A ta pitomá pravda „co tě nezabije, to tě posílí” v sobě opravdu něco má.

Nechte nám tu zprávu 😉